Výsadek s krycím označením Carbon

Jejich úkolem bylo navázat a udržet spojení s centrálou v Anglii a organizovat místní odboj. Dva z nich sice zahynuli krátce po přistání, ale zbytek výsadku unikl pronásledování okupantů a úkol splnil. V ilegalitě přežili v protektorátu František Bogataj a Jaroslav Šperl více než rok

Čtyřčlenný paradesantní výsadek s krycím označením Carbon byl jedním z osmi, které II. (zpravodajský) odbor Ministerstva národní obrany (MNO) čs. exilové vlády v Londýně plánoval na jaře 1944 v rámci tzv. III. operační vlny odeslat na území protektorátu: čtyři do Čech (Calcium, Barium, Sulphur, Chalk) a čtyři na Moravu (Clay, Carbon, Spelter, Potash). Oblasti jejich působení ležely v různých částech země, úkoly se však podobaly: obnovit a udržet rádiové spojení s Londýnem, podchytit původní organizace domácího odboje a spoluvytvářet nové, shromažďovat zprávy o veškeré činnosti okupantů a dohodnout dodávky zbraní a materiálu pro ozbrojené vystoupení v závěru války.

Skok do tmy

Skupinu Carbon tvořili velitel kpt. František Bogataj (nar. 21. března 1913 v Uherském Ostrohu), jeho zástupce rtm. Josef Vanc (nar. 1915 v Žitěníně), rtn. František Kobzík (nar.1914 v Břeclavi) a nejmladším členem se stal radiotelegrafista čet. asp. Jaroslav Šperl (nar. 1919 v Praze). Své zpravodajské a organizační úkoly měli parašutisté plnit v prostoru jihovýchodní Moravy. Jejich osobní výstroj a výzbroj doplňovala rádiová souprava s názvem Jarmila (tvořená britským přijímačem Mark V a českým vysílačem Šimandl) a také Eureka, radiomaják pro navádění letadel. Operace začala večer 12. dubna 1944, kdy z letiště Campo Casale u jihoitalského města Brindisi odstartoval bombardovací letoun Halifax britské 148. perutě zvláštního určení, na jehož palubě se kromě členů Carbonu nacházela ještě další tříčlenná skupina Clay (četaři aspiranti Antonín Bartoš, Jiří Štokman a Čestmír Šikola).

Let proběhl klidně a v 0:30 hodin 13. dubna dal výsadkový dispečer npor. Rudolf Hrubec znamení kpt. Františku Bogatajovi a jeho třem druhům k seskoku. Ten proběhl zhruba 10 km jihozápadně od Bzence mezi obcemi Ratíškovice a Vacenovice. Všichni parašutisté dopadli do lesa daleko od sebe a zůstali s padáky viset na stromech. Skupina se jako celek již nikdy nesešla, přišla o vysílačku a část operačního materiálu (veliteli se podařilo zachránit pouze naváděcí maják Eureka). Po seskoku zůstali spolu pouze Josef Vanc s Františkem Kobzíkem, které však 7. května 1944 překvapili protektorátní četníci v obci Rudice na Uherskobrodsku; v obklíčení spáchali sebevraždu.

Útěk před gestapem

Dne 13. dubna 1944 v 8:45 nalezl ratíškovický lesní dělník cestou do práce v lese Rúdník padák tmavozelené barvy, parašutistickou kuklu a kombinézu. Po ohlášení nálezu na četnické stanici ve Vracově bylo ihned zahájeno pátrání, během něhož objevili četníci v lesním prostoru další tři osobní a jeden nákladní padák, kombinézy, nůž a polní lopatku. Ještě v průběhu dopoledne byla také vyrozuměna řídící úřadovna gestapa v Brně. Po příjezdu brněnského gestapa na místo seskoku u Ratíškovic byla zorganizována mohutná pátrací akce za účasti jednotek německé armády z Hodonína, oddílu ochranné policie (Schutzpolizei) a okresního velitelství protektorátního četnictva ve Vyškově. Velitel Carbonu se ocitl v nebezpečné pasti: „Trvalo mi celou hodinu, než jsem se uvolnil z padáku. Zachránil jsem jen radiomaják, který jsem sám nesl.

Po bezvýsledném hledání svých druhů jsem postupoval k řece Moravě a odtud do Ostrožského lesa, kde jsem se měl v lesní chatě setkat s ostatními členy mé skupiny, podle předem domluveného plánu. Nedošel jsem však daleko, začalo svítat, a proto jsem musel zastavit a zahrabat sám sebe a Eureku. Naštěstí jsem dosáhl úzké úvozové cesty vedoucí k řece. Písčitá půda mně umožnila rychlé zahrabání sebe i Eureky. Levá ruka s pistolí však zůstala nezamaskována, stejně jako část obličeje, abych aspoň trochu viděl. Právě v okamžiku, když jsem dokončoval zahrabání, jsem uslyšel zuřivý štěkot psů a německé povely, blížící se rychle ke mně. Během několika minut jsem viděl přímo nad svojí hlavou, jak moji pronásledovatelé a psi skáčou na druhou stranu úvozové cesty.

Po chvíli zavládl zase božský klid. Někteří bzenečtí občané, kteří se pátrání na rozkaz gestapa zúčastnili a později na můj rozkaz vyhrabali radiomaják Eureka, tvrdili, že jsem unikl jenom zázrakem – a já jim dávám za pravdu.“ František Bogataj se štěstím dorazil do svého rodiště v Uherském Ostrohu, kde si s pomocí rodiny, předválečných přátel a bývalých členů odbojové organizace Obrana národa vybudoval první síť spolupracovníků.

Poslední záchytná adresa

Stejně obtížné byly i první kroky radisty Jaroslava Šperla. S poraněnou rukou se marně snažil vyprostit zásobník s vysílačkou, zapletený ve větvích stromů. Nakonec nad ránem zamířil do Vacenovic, kde v domě na okraji obce požádal o pomoc rolníka, který slíbil, že materiál ze stromu sundá a ukryje. Poté se vydal na první záchytnou adresu, kterou skupina obdržela v Londýně, a to ke statkáři Egonu Penkovi do Hluku. Neměl mapu a jako rodilý Pražan se v daném prostoru vůbec nevyznal. Přesto se mu podařilo na sklonku příštího dne dorazit na místo určení. Samotného statkáře nezastihl, jen jeho syna s manželkou.

Dostal najíst, mohl se umýt, ale protože se na statku pohybovalo mnoho lidí, rozhodl se jít dál. Po odchodu z Hluku pokračoval Jaroslav Šperl ve své strastiplné cestě: „Putoval jsem dále na druhého adresáta ve Vnorovech. Zase jsem měl smůlu. Tam jsem přišel na starého, ale adresa byla na jeho syna. Starý mě sice k synovi zavedl, ale současně to ohlásil na obecním úřadě. Naštěstí z obecního úřadu varovali syna, co mu jeho otec udělal. Ten mně dal kus salámu a já jsem utíkal tak, abych se dostal co nejdál. Měl jsem takové pravidlo: když uběhnu 10 kilometrů, prostor pátrání se zvětší na 300 čtverečních kilometrů. To mně dodávalo jakousi jistotu. Další náš adresát byl v Hrubé Vrbce. Ten mi přímo řekl, že mne nepřijme a že to ohlásí. Rozhodl jsem se vrátit do Hluku k Penkovi. Musím se přiznat, že už jsem pomalu ztrácel chuť k běhání a přepadal mě strach, že usnu a Němci mně zaklepají na rameno a budou mít potíž mě vzbudit. Abych se trochu udržel, dával jsem si desetiminutovky: po každé hodině jsem si na deset minut zdřímnul. Batoh jsem si dával pod hlavu, a to byl ten kámen úrazu. Po jedné takové desetiminutovce jsem se zdvihnul a dal na další pochod.

Že nemám batoh, jsem zjistil, až když jsem si chtěl dát další odpočinek. Měl jsem v něm náhradní součástky pro vysílačku a nějaké prádlo. Pokusil jsem se vrátit na místo posledního oddechu, ale sám jsem si uvědomoval, jak je to nesmyslné. Tím jsem ale ztratil dosti času a rozednění mě zastihlo v lese pod sv. Antonínkem.“ Zcela vysílen dorazil zpátky do Hluku. Egon Penk starší byl již o jeho předchozí návštěvě informován od syna a místních četníků, zapojených do ilegálního hnutí. Po důkladné prohlídce jeho statku v rámci pátrání po nepřátelských „padákových agentech“ ho ovšem gestapo důrazně upozornilo, aby hlásil návštěvy všech neznámých osob. Navíc bylo téměř jisté, že je sledován. Proto bylo i tentokrát z bezpečnostních důvodů rozhodnuto, že se Šperl přesune z Hluku na poslední záchytnou adresu do Vések. I když byl samotný adresát František Hrabal již dva roky mrtev (za činnost v ilegální organizaci Obrana národa ho 28. listopadu 1942 popravili ve Vratislavi), vdova Františka Hrabalová se svojí sestrou Boženou Šáchovou vyčerpaného parašutistu přijaly a zde se konečně mohl plně zotavit. Mezitím Egon Penk pověřil odborného učitele Adolfa Dorušku, aby se pokusil najít Šperlovy ztracené druhy z výsadku. Koncem dubna vyhledal Doruška svého kolegu Josefa Mikulíka, řídícího učitele z Ostrožské Lhoty, který byl shodou šťastných náhod členem Bogatajovy podpůrné sítě. Po důkladném prověření byla dohodnuta schůzka na půdě ostrožské školy, kde se konečně velitel a radista Carbonu pravděpodobně 29. nebo 30. dubna 1944 znovu shledali.

Vznik odbojové organizace

Navzdory ztrátě poloviny výsadku a většiny operačního materiálu se nyní mohl kpt. František Bogataj plně zaměřit na úkoly, s nimiž byl do protektorátu vyslán. S pomocí bývalých armádních důstojníků, četníků a také velkého počtu učitelů (celkem jich v jednotkách kolem desantu Carbon působilo více než osmnáct) se mu do konce roku 1944 podařilo vytvořit rozsáhlou odbojovou organizaci, zahrnující politické okresy Uherské Hradiště, Kyjov, Uherský Brod, Hodonín a další. Vedle vytváření zpravodajské sítě bylo jeho prioritou vyhledávání vhodných ploch ke shozům zbraní a sestavování skupin odbojářů pro jejich převzetí. Po vyzbrojení jednotlivých oddílů chtěl na konci války aktivně zasáhnout proti okupační moci.

Navázal také spojení s velitelem výsadku Clay čet. asp. Antonínem Bartošem a se skupinou Alfa, jíž velel kpt. gšt. Radomír Matoušek a která patřila k domácí odbojové organizaci Rada tří. Později byli zachyceni i zbývající členové rozprášené paraskupiny Potash (npor. Jan Bartejs, rtn. Oldřich Pelc). Zprávy do Londýna byly nejdříve odesílány přes vysílačku Clay-Eva, ale od konce ledna 1945 zahájil Carbon vlastní rádiový provoz radiostanicí Jarmila I, kterou amatérsky vyrobil Josef Kuchař z kunovické Avie (později sestrojil i náhradní stanici Jarmila II). Ve svých depeších Bogataj hlásil připravenost organizace k odbojové činnosti a urgoval dodávky zbraní a trhavin na vytipované plochy, jejichž celkový počet postupně dosáhl čísla 23.

Úspěchy menší i velké

Na sklonku války se několik takových leteckých dodávek podařilo úspěšně dojednat. Odbojovým skupinám kolem desantu Carbon (čítaly více než 260 členů) se ovšem povedlo plně převzít pouze tři shozy zbraní (na plochy u Bohuslavic, Popovic a Blatnice) o celkové hmotnosti 14 500 kg. I když nešlo o takové množství, jaké odbojáři předpokládali, přesto umožňovalo významné posílení bojové aktivity všech skupin, které podléhaly přímo Bogatajovi nebo Šperlovi. Od druhé poloviny března 1945 se tak uskutečnila celá řada drobných přepadů vojenských skladů či menších nepřátelských jednotek a destrukcí na železničních tratích v prostoru Kunovice – Uherské Hradiště nebo Brno – Vlárský průsmyk. Pozornost se zaměřovala i na rušení silniční dopravy v úseku Kunovice – Hluk.

Výraznou akcí se stal například souběžný útok na skladiště Avie v Kunovicích (tady byly získány zbraně včetně kulometů) a zároveň proti skladišti min v Derflích z 9. dubna. Přepadový oddíl vedený Jaroslavem Šperlem zde vnikl pomocí lsti do objektu, rozprášil stráže a zničil část skladovaných min. Vyvrcholením bojové činnosti některých oddílů Carbonu se na sklonku války stal podíl na osvobození Popovic, Mařatic a Uherského Hradiště v součinnosti s akcemi Rudé armády a spojenecké Rumunské královské armády ve dnech 27. dubna – 1. května 1945.

Oběti a padlí

Ještě na konci března musel Carbon čelit úderu gestapa z Uherského Hradiště, které provedlo zatýkací razii proti spolupracovníkům skupiny, které předcházelo přepadení vysílačky Jarmila II v bytě Idy Králíkové v Kunovicích. Německé zaměřovací službě se jí totiž podařilo lokalizovat a 28. března 1945 likvidovat. Desant však bez spojení s Londýnem nezůstal, protože až do 9. dubna fungovala radiostanice Jarmila I obsluhovaná Jaroslavem Kuchařem. Během akce v Kunovicích došlo k postřelení a zatčení radisty Aloise Všetičky. Parašutista Šperl zanedlouho zorganizoval akci na jeho osvobození z nemocnice v Uherském Hradišti, ale když v čele skupiny několika odbojářů vnikl do budovy a zastřelil německou stráž, zjistil, že již radistu odvezli do Brna. V nemocnici však našli jiného spolubojovníka, Vratislava Slováčka ze Starého Města, který tam ležel s těžkými zraněními, která utrpěl při zatýkání gestapem. Slováčkův beznadějný zdravotní stav si však vyžádal jeho zanechání na místě, kde také 3. dubna 1945 zemřel. Stal se tak jedním z padlých spolupracovníků výsadku, z nichž bylo pět popraveno a devatenáct zahynulo v osvobozovacích bojích. Byť hned na začátku oslaben na polovinu a stíhán řadou nepříznivých okolností, zůstává Carbon jednou z nejúspěšnějších operací londýnského II. odboru MNO, která i ve složitých podmínkách splnila svůj úkol.