Venkovská strava v době středověku

Základním rysem středověkého stravování byla spolu s rozdělením společnosti na jednotlivé stavy i z toho vyplývající rozrůzněnost jídelníčku. Nešlo pouze o to, že si chudý člověk vybrané pochoutky putující na šlechtický stůl nemohl dovolit. I kdyby tuto možnost měl, byl ve středověkém vnímání svým původem předurčen k požívání pouze určitého druhu stravy a překročení těchto zásad se považovalo za narušení společenského řádu.

Nejrůznější kaše a tmavý chléb
Základem stravy prostých lidí byly samozřejmě kaše a chléb. Ten sice tvořil jídelníček i ostatních vrstev, záleželo však na mouce, z níž se pekl. Venkovanům byl vyhrazen tmavý žitný, v němž mohly být přimíchány také další méně hodnotné přísady jako špalda, čirok nebo v případě neúrody třeba i mouka z jedlých kaštanů. Zjednodušeně řečeno, chléb chudiny byl černý, na rozdíl od pšeničného vyhrazeného vyšším vrstvám, jenž měl světlou barvu.

Kaše obsahovaly nejrůznější přísady „co dům dal“, jejich základem však byla mouka a nahrubo nadrcená zrna obilí. Někdy se přidávalo též mléko a různé luštěniny, v časech nouze musely posloužit třeba i drcené žaludy. Vařily se také sladké mléčné kaše slazené medem a ovocem, byly však daleko méně časté a představovaly spíše slavnostní jídlo. Mouka byla rovněž základem hustých polévek, které měly především zasytit. Také ony obsahovaly vše, co zrovna bylo k dispozici, a lze říci, že od kaší se svou konzistencí ani obsahem příliš nelišily. K pití sloužila především voda.

V hlavní roli zelí
Středověký rolník nebyl v žádném případě vegetarián. Maso sice představovalo poměrný luxus, ale dostupné zpravidla bylo, a to v nasolené a vyuzené podobě, v níž se mohlo dlouhodobě uchovávat. Ze zeleniny byla vedle luštěnin častou poživatinou chudých lidí cibule a zelí, populární zvláště v českých zemích. Zajímavé je, že zatímco zelenina byla vyhrazena prostým lidem, jíst ovoce jim podle středověkých měřítek nepříslušelo.

To souviselo s vžitými představami o hierarchii ve světě rostlin, které byly obsahem učených a zcela vážně míněných pojednání. Plody rostoucí v zemi, jako různé hlízy a kořeny, byly podle nich méně ušlechtilé než ovoce v korunách stromů, protože to roste blíže nebi. Tuto situaci ilustruje příhoda z díla jednoho italského autora 15. století, kdy si prostý rolník chodil trhat broskve do zahrady svého pána. Chytili ho, potrestali a dali mu ponaučení: „Příště nech na pokoji ovoce pánů a jez si svoje. Tím je řepa, česnek, pórek, cibule a šalotky s čirokovým chlebem.“