Nemilosrdný taktik Torstensson

Do povědomí Čechů a Moravanů se Lennart Torstensson zapsal asi nejhlouběji ze všech švédských velitelů třicetileté války. Bystrému vojevůdci však utkvělo v paměti především Brno

V polovině 40. let vytvořil Torstensson plán, jak definitivně porazit císaře. Chtěl přenést válku do jeho dědičných zemí a zaútočit na samotné centrum císařské moci. Aby vítězství bylo jednoznačné, měli se k útoku přidat i spojenci Švédů. Francouzská armáda měla přitáhnout skrz Bavorsko a spojit se s Torstenssonem v Rakousku. Sedmihradský kníže měl přitáhnout z východu přímo k Vídni. Švédové se mohli také spolehnout na již dobyté opěrné body na Moravě, například zmíněnou Olomouc. Byl to smělý plán a na tehdejší možnosti komunikace velmi ambiciózní, avšak ze strategického hlediska stěží proveditelný.

Krvavý střet u Jankova
Švédská armáda si zatím užila krátkého odpočinku, ale už začátkem roku 1645 pochodovala směrem do Čech. Švédové postupovali ze severozápadu, až dospěli do oblasti kolem Tábora. Nově postavená císařská armáda v čele s Melichorem von Hatzfeldem se jim snažila zabránit v postupu na Vídeň, ale podařilo se jim přehradit cestu až v okolí městečka Jankov. Bitva, která se zde strhla, byla jedním z nejkrvavějších střetů třicetileté války. Torstensson v ní použil zcela novátorský přístup. Prvotní rozestavění císařské armády analyzoval jako příliš pevné a rozkázal vlastním formacím obejít nepřítele po křídle. Tento boční pochod se stal obvyklým manévrovacím prvkem až v 18. století. Pro císařskou armádu však tehdy znamenal katastrofu a přes svůj hrdinný odpor ztratila tisíce mužů.

Švédský polní maršál byl chladně uvažující pesimista. Jiní by asi propadli euforii z takto vyhrané bitvy, ale švédský vojevůdce už tušil, že před ním stojí nelehký úkol. Od Jankova se švédská armáda dala na pochod k Jihlavě a odtud zamířila na jih do Rakouska. Došel sice až k Vídni, ale bez spojenců by ji dobýval marně, proto se obrátil na sever zpátky na Moravu.

Marné dobývání Brna
Pokud učinil Torstensson během doby, kdy byl v čele švédské armády, nějaké vyloženě špatné rozhodnutí, bylo to tehdy, když se rozhodl obléhat Brno. Později řekl, že by dal 400 000 tolarů za to, kdyby k této chybě nedošlo. Kdyby se švédský vojevůdce rozhodl Brno dobýt už ve chvíli, kdy se svou vítěznou armádou procházel Jihlavou, mohl zaútočit na nepřipravené město. Jenže ten měsíc, co se zdržel v Rakousku, využil velitel obránců Radouit de Souches do posledního dne…

Pokud učinil Torstensson během doby, kdy byl v čele švédské armády, nějaké vyloženě špatné rozhodnutí, bylo to tehdy, když se rozhodl obléhat Brno. Během svého tažení se zdržel v Rakousku, čehož využil velitel obránců Radouit de Souches.

Radouit de Souches nechal opravit hradby a pečlivě zorganizoval domobranu z měšťanů a studentů. Počet obránců se tak zvýšil z původních 426 vojáků na celkem 1 475 mužů ve zbrani.

Lijáky, epidemie a přelétavý Rákoczy
Švédů bylo 18 000 až 28 000 vojáků (údaje se různí), ale nepodařil se jim žádný překvapivý útok jako v případě Olomouce, takže bylo nutné zahájit klasické obléhání. Na to však nebyla Torstenssonova armáda tak úplně připravena. Postrádala dostatek čerstvé pěchoty, chyběla velká obléhací děla, která by si poradila s brněnskou pevností, a situace se zásobováním nebyla nejlepší. Co navíc vydatně přispělo brněnským obráncům, bylo počasí. Vytrvalé červencové lijáky zaplavily švédské zákopy, v táborech se začalo dařit různým chorobám a vypukaly menší epidemie.

Do toho byla švédská armáda vystavována náhlým přepadům jak od obránců Brna, tak z formací císařské armády vyčkávajících dále na jih. Hlavní příčiny neúspěšného obléhání je tedy nutné hledat ve špatné strategické situaci, ve které se švédská armáda nacházela. Další snahy o naplnění ambiciózního plánu na dobytí Vídně pak definitivně pohřbilo podepsání míru mezi Rákoczym a císařem. Bez této podpory už Torstensson neměl na vybranou a musel po několikaměsíčním obléhání odtáhnout. Takto blízko už se Švédové nikdy k Vídni nedostali.

Cíl nesplněn
Proč nebylo švédské tažení roku 1645 kromě samotné bitvy u Jankova provázeno dalším větším vítězstvím? Podílelo se na tom několik faktorů. Švédská armáda i přes svoji profesionalitu a schopnosti byla jednoduše unavená, stejně jako její vojevůdce. Švédové navíc před Vídní stáli vlastně sami – pro Francouze to bylo daleko, na Sedmihradského knížete se nedalo spolehnout.

Nepovedené obléhání Brna bylo samo o sobě fiaskem a poslední kapkou. Nemocí ochromený maršál se poté vzdal postu nejvyššího švédského velitele a v létě 1646 se vrátil do Švédska. Na jeho místo nastoupil generál Karel Gustav Wrangel, který válku přenesl do Bavorska a do Württemberska, kde se spojil s francouzskou armádou, která tolik chyběla Torstenssonovi u Vídně.