Nejhorší práce během první světové války – Kanárkové dívky!

Mladé dívky, které se rozhodly podpořit svoji vlast ve světovém konfliktu, pracovaly v britských muničních skladech. Každý den přicházely do styku s trhavinou TNT, před jejímiž nebezpečnými účinky je nechránilo nic. Jakou cenu platily za své vlastenectví?

Británie se za dlouhé vlády královny Viktorie (1819–1901) proměnila v největší a nejmocnější stát světa. Ovšem v roce 1913 ji na pozici největší evropské průmyslové mocnosti k velké nelibosti čelních britských představitelů vystřídalo Německo.

A to díky obrovskému navýšení těžby uhlí, železné rudy a zvýšené produkci oceli. Navíc se po Rusku stalo rovněž nejlidnatějším státem Evropy a začalo si dělat zálusk na kolonie v zámoří.

Svoji vůdčí pozici na tomto poli ovšem Británie nechtěla Německu jen tak přenechat.

Závody ve zbrojení

Rozhořely se tudíž závody ve zbrojení. Mezi roky 1908 až 1913 se výdaje na něj zvýšily ve Velké Británii o 30 % a v Německu o 69 %, ale ani další země nezůstávaly pozadu.

Vedle hutnictví a strojírenství se rychle rozvíjel také chemický průmysl, který produkoval nové a účinnější výbušniny. V Evropě rostl militarismus a nacionalismus namířený proti cizincům.

Země se připravovaly na válku a čekaly na sebemenší záminku k vyvolání konfliktu.

Velká válka propuká

Tou se nakonec stal úspěšný atentát na arcivévodu a následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este (1863–1914) v Sarajevu dne 28. června 1914. V jeho důsledku vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku.

Na základě vzájemných smluv následovala řetězová reakce ostatních zemí a během asi 4 týdnů se ve válečném konfliktu ocitla téměř celá Evropa.

Na jedné straně stály státy Dohody, tedy Francie, Rusko a Velká Británie, k nimž se později přidala Itálie a USA. Na druhé straně pak bojovaly Rakousko-Uhersko, Německo, Osmanská říše a Bulharsko.

Na scénu nastupují ženy

Zatímco statisíce mužů putovaly na frontu, v zázemí se nedostávalo pracovních sil. První světová válka tak nechtěně vyvolala největší genderovou revoluci, protože muže musely v mnoha profesích nahradit ženy. Staly se náhle živitelkami rodin.

Byly odpovědné nejen za chod domácnosti, ale také za shánění surovin pro přípravu jídla, což bylo čím dál složitější. Rozmohl se proto výměnný obchod. Řada žen také musela poprvé nastoupit do práce, aby rodinu vůbec uživila.

Vojáci, vraťte se na pole!

Rovněž práce v zemědělství museli nově obstarávat především ženy, děti a starci. Na malých rodinných farmách to stačilo, problémem se staly rozsáhlé pozemky o výměře několika tisíc hektarů půdy a statisíce zvířat, o něž bylo třeba pečovat.

Ve Francii proto musela například roku 1917 vláda uvolnit 300 000 vojáků a poslat je na pole. Němci zase k zemědělským pracím nutili zajatce. Ženy nahradily muže i ve veřejných službách, najednou řídily koňské omnibusy, poštovní vozy či tramvaje.

Revoluce v pracovním zapojení i módě

To přispělo také k tomu, že ženy a dívky začaly nosit poprvé místo sukní a šatů kalhoty, ve formě uniforem či montérek, které se později staly běžnou součástí jejich šatníku a zároveň symbolem rovnoprávnosti.

Ženy pronikly rovněž do kanceláří, například jen ve Francii se oproti mírovému období zvýšil podíl žen mezi úřednictvem o 25 %.

Po válce se takové ženy odmítly vrátit na pozice pomocných sil, a tak po roce 1918 mnoho zámožných britských rodin nemohlo sehnat služebné.

Válečný průmysl potřebuje ženy

Pracovat mohly ženy i v armádě. Zpočátku jen jako ošetřovatelky, později i jako spojařky a úřednice. K tomu dostaly uniformu i hodnost a mohly obdržet i válečné vyznamenání. Sloužit vlasti však mohly i jinak, když se zapojily do válečného průmyslu.

V Německu například tvořily v roce 1918 dělnice až 55 % osob zaměstnaných v průmyslu a zvládat musely až 60hodinový pracovní týden. V Británii nastoupila řada žen do továren na výrobu munice.

Nejlepší náplň do granátů

Britové nejprve používali jako náplň do protipancéřových granátů lyddit (kyselinu pikrovou), ovšem tyto vybuchovaly často již při nárazu na pancíř bojových plavidel a většinu energie tak vydaly mimo loď.

Proto začali v roce 1907 nahrazovat lyddit trinitrotoluenem (TNT), Němci to dělali už od roku 1902. Trinitrotoluen je silná, relativně bezpečná trhavina, kterou poprvé připravil roku 1863 německý chemik Julius Wilbrand (1839–1906).

Původně se TNT využíval jako žluté barvivo.

Hlaste se do muničních továren

Do leteckých pum a granátů bylo třeba plnit výbušnou směs na bázi trinitrotoluenu ručně. Nejprve tak činili muži, když ale byli povoláni na frontu, musely je zastoupit ženy. Spotřeba munice však v Británii rostla mnohem rychleji než její výroba.

Na území Spojeného království tak začaly vznikat nové muniční továrny, jedna poblíž Gloucesteru, zhruba 150 km západně od Londýna. V roce 1916 už v ní pracovalo přes 2000 žen a jen asi 300 mužů.

V každodenním ohrožení života

V tomtéž roce se otevřela ještě muniční továrna v Chilvellu u Notthinghamu, další pak ve waleském Pembrey. Ke konci války v nich pracovalo na 6000 žen. Tyto továrny byly oblíbeným cílem nepřátel, životy jejich pracovnic tak byly v každodenním nebezpečí.

Ovšem neohrožoval je jen útok zvenčí, velice riziková byla i práce samotná. Dovnitř dělostřeleckých granátů bylo potřeba zarazit rozbušku, ovšem v případě, že tak dělnice učinily příliš silně, došlo k výbuchu. Jedné těhotné zaměstnankyni se to přihodilo.

Při výbuchu přišla o obě ruce a oslepla. Dítěte se tak mohla dotýkat jen rty.

Na hedvábí a silonky zapomeňte!

Kvůli nebezpečí exploze bylo ženám zakázáno nosit do muničních továren oblečení z hedvábí, nesměly mít ani silonky. Také žádné šperky či sponky ve vlasech. Před nástupem na směnu se musely vysvléknout do spodního prádla a byly zkontrolovány.

Pokud jejich podprsenka obsahovala kovovou sponu, musely ji nechat v šatně. Na bezpečnost výroby se dbalo, ovšem na bezpečnost žen při práci vůbec. Neměly žádné respirační ochranné pomůcky a výbušnou směs plnily do munice holýma rukama.

Přitom TNT je jedovatý, při styku s kůži vyvolává její podráždění a zbarvení do žlutooranžova.

Žluté obličeje kanárkových dívek

Ženám a dívkám, které pracovaly v muničních továrnách, se přezdívalo kanárkové dívky nebo jen kanárci, protože zbarvení jejich kůže připomínalo žluté peří kanárků.

Tyto ptáčky přitom používali horníci v dolech, aby v nich určili koncentraci nebezpečného oxidu uhelnatého. Vlasy těchto žen měly nádech do zelena či červena. Rodily se jim i žlutě zbarvené děti.

Zabarvení kůže nebezpečné nebylo, bledlo, když již ženy a děti nebyly vystavené expozici TNT.

Nemoci jater, kůže i kostí

Ovšem práce s touto nebezpečnou trhavinou škodila zdraví jinak a hůře. Dlouhodobé vystavení TNT mělo za následek poruchy funkce jater, anémii, zvětšování sleziny a také poškození imunitního systému.

Vyvolávalo bolesti hlavy, zvracení a nevolnost, následně v důsledku poškození jater také žloutenku a rakovinu jater či kůže. Většina žen těmto problémům dříve či později neunikla. U jiných se rozvinula osteonekróza, tedy postupné odumírání kostí.

Hrdinství, nebo nutná obživa?

Kanárkové dívky o nebezpečí věděly, pozorovaly na sobě účinky míchání tzv. ďáblovy kaše (výbušné směsi) holýma rukama. Tuto šílenou práci však přijímaly, neboť potřebovaly zajistit rodinu.

Jiné ji vnímaly jako projev vlastenectví, něco, co pro vítězství ve válce mohly udělat ony samy, byť to spočívalo v obětování vlastního zdraví. Některé obětovaly i svůj život.

To když 1. července 1918 došlo k výbuchu 8 tun TNT v muniční továrně v Chilwellu, ve které se vyrábělo až 47 000 bomb denně.

Když vybuchne TNT

Výbuch bylo slyšet až ve vzdálenosti 30 km od továrny, létaly při něm vzduchem kusy těl. Při největší explozi v Británii během 1. světové války zahynulo 134 lidí, převážně žen, přičemž identifikovat se podařilo jen 32 z nich.

Zbytek byl pohřben v hromadném hrobě. Dalších 250 osob bylo zraněno. Tehdejší ministr pro výrobu válečného materiálu a pozdější premiér Velké Británie, Winston Churchill (1847–1965), poslal postiženým rodinám kondolenční dopis.

Nehodu vyšetřoval Scotland Yard, neboť ředitel továrny, lord Godfrey Chetwynd (1863–1936) považoval explozi za sabotáž. V tisku bylo o výbuchu jen pár řádků.

Život v ohrožení za pár šupů

Každodenní život ohrožující těžká práce kanárkových dívek ovšem nebyla po zásluze odměňována. Ač pracovaly stejně kvalitně a usilovně jako muži, dostávaly jen zhruba poloviční plat. Ženy byly kvůli tomu oprávněně naštvané.

Obavy však následně měli i muži vracející se z fronty. Báli se, že si zaměstnavatelé kvůli nižším nákladům raději ponechají za zaměstnance ženy, nebo že budou dostávat stejně nízkou mzdu jako ony.

Za rovnost mezd například roku 1918 stávkovaly v Londýně řidičky autobusů a tramvají.

Fotbal je doménou mužů, a basta!

Ač výbor zabývající se rovností mezd nezjistil rozdíly v odváděné práci mezi muži a ženami, názor, že jsou ženy méně schopné než muži, ve společnosti přetrval. Paradoxně rovněž ve sportu.

Když britští muži odjeli na frontu, nahradily je ženy také ve fotbalových a kriketových týmech. Některé z nich dosáhly významných úspěchů. Přesto roku 1921 britská fotbalová asociace zakázala ženám dále hrát a tento zákaz přetrval až do roku 1971.

Zpátky ke strojům, ženy

Když roku 1939 vypukla druhá světová válka, situace se zopakovala. Ženy opět nahradily ve válečném hospodářství muže, kteří byli vysláni bojovat na frontu.

Zapojení žen bylo během druhého světového konfliktu ještě větší, neboť tentokráte ve větší míře zasáhl i USA a Rusko.

Oproti tomu v Německu se situace výrazně změnila, nacisté zapojení žen nepodporovali, jejich hlavní úlohu spatřovali v rození nových vojáků pro Německo.