Hory a podzemí jižní Albánie

Již více než dvacet let nás přitahují krasové oblasti Balkánu a protože se většinou nepohybujeme po vyšlapaných cestách a v oblastech našeho působení nejsou ani hotely a restaurace, svědectví z místních krajů jsou o to syrovější. Na každou expedici bereme stovky metrů lan – předem nelze nikdy odhadnout, jak hlubokou propast můžeme objevit.

Dolů pod zem
Jedna ze speleologických výprav se uskutečnila ve druhé polovině května 2009. Tři čeští jeskyňáři, fotograf, biospeleolog a specialista na vertikální lezení, navštívili dvě pohoří jižní Albánie. Cílem výpravy bylo základní poznání povrchového i podzemního krasového reliéfu a první volba padla na relativně rozsáhlé vápencové plato nacházející se jižně od města Tepelenë. Východní svahy planiny strmě spadají do údolí řeky Drinos. Z této strany rovněž vyniká převýšení, které je téměř 1 300 metrů. Vlastní plato s množstvím závrtů se vlní v nadmořské výšce 1 100 až 1 500 metrů a nejvyšší vrchol stoupá na kótu 1 573 metrů.
Již příjezd do horského masivu je nezapomenutelným zážitkem. Kamenitá cesta šplhá po příkrém svahu stále vzhůru a do zaříznutého hlavního údolí se po několika kilometrech napojuje další hluboký kaňon. Jeho terasovité svahy strmě padají až k modrozelené říčce, která se jako tenká stuha vine v nejhlubším místě. Kaňonu vévodí více než 100 metrů vysoký vodopád a v koncové části údolí vytéká ze skal několik menších potůčků. U nejvýše položeného vývěru se ukrývá nenápadný vstup do podzemí.

Unikátní vodní zdroj
V jeskyni s délkou okolo jednoho kilometru se střídají vápencové a rohovcové vrstvy, což z ní dělá albánský unikát. Odolnější rohovce zde vytvářejí nepropustné vrstvy, po kterých stékají podzemní potůčky. V některých partiích se vrstvy lámou. Působením vody se tady vytvořily okrouhlé propady, připomínající různě velké hrnce. Na jaře, v období tání sněhu na planině, bude jeskyně nejspíš protékaná ve většině chodeb. V době naší návštěvy voda tekla především hlavním koridorem, do kterého se vlévalo ještě několik drobnějších postranních přítoků. Zajímavé byly rovněž menší vodopády, prýštící z neznámého nadloží jeskyně. U jednoho z nich jsme viděli jeskynního štírka, který zvolna lezl po vlhké stěně.
Svérázná kombinace vápenců proložených rohovcovými vrstvami hýří paletou barev, které bezesporu spoluvytvářejí osobitou krásu podzemí. Střídají se barvy a odstíny od křídově bílé, přes karmínovou, okrovou až po černou.
Jeskyně není zakreslena ani na podrobných vojenských mapách a dá se říci, že jde o přehlížený unikát. Při důkladnějším průzkumu by snad ještě mohlo být objeveno pokračování podzemního labyrintu. Není bez zajímavosti, že obyvatelé nejbližší obce Lekdush z jeskyně svádějí pitnou vodu důmyslným systémem potrubí.

Propast plná života
Na krasové planině v blízkosti obce Lekdush jsme ještě slanili asi 50 metrů hlubokou propast, kterou v roce 2003 navštívili chorvatští jeskyňáři. Na stěnách propasti hnízdí několik párů kavčat a jejich střemhlavé lety do jícnu propasti bezpečně upozorňují na přítomnost šachty již ze vzdálenějšího okolí. Propast pro svoji relativně malou hloubku není významná speleologicky, ale výskytem bezobratlých živočichů. Kromě štírků a mnohonožek se na jejím dně ojediněle vyskytuje slepý jeskynní střevlík z rodu Duvalius. Žije pouze v hlubších vrstvách hlíny mezi napadanými kameny.

Další velká neznámá
Druhou námi navštívenou krasovou oblastí bylo pohoří Lunxhërise, zvedající se na severovýchod od historického města Gjirokastër až do výšky 2 155 metrů (nejvyšší vrchol se jmenuje Lalukit). Příjezd do oblasti je možný od obce Suhë a kdo má terénní auto, zvládá místní silnice celkem bez problémů. S našim naloženým osobákem nebyla naopak nouze o adrenalin.
Utábořili jsme se na překrásném místě několik desítek metrů nad pstruhovou říčkou a cesta na krasová plata nám zabrala skoro pět hodin. Celkové převýšení činilo více než dva kilometry a o vyšlapaných stezkách nemohlo být ani řeči. Po výstupu na vrcholky hor jsme si však o to více vychutnávali přírodní krásu umocněnou odlehlostí místa.
V pohoří převládají obří suťové závrty, v době naší návštěvy ještě s množstvím sněhu. Ze suťových plání vystupují místy kompaktnější skalní ostrůvky s náznaky škrapů. Propasti ani jeskyně se nám však nalézt nepodařilo. Je možné, že některé vchody byly ještě pod sněhem a nebo jsou zasypané sutí. Pohoří je však natolik rozsáhlé, že speleologické objevy se mohou ukrývat v jeho odlehlejších částech.

Život v chladu a vlhku
Největším objevem pro nás byla asi dvacet metrů hluboká propadlina vyplněná ve spodní části sněhem, která navazovala na další zasněžený závrt. A právě ve svahu závrtu, mezi svislou skalní stěnou a odtávající hradbou sněhu, jsme učinili nejcennější nález. V drobné vlhké suti, prostoupené hlínou, bylo postupně nalezeno několik endemických brouků. Některé rody střevlíků (Reicheadella, Tapinopterus) nebo drabčíků (Pseudamaurops, Bryaxis) jsou slepé nebo mají oči silně redukované, což je zjevné přizpůsobení k životu v podzemí.
Na lokalitě jsme byli v optimální době, protože sníh doslova odtával před očima. Bezobratlí živočichové zde využívali bohaté potravní nabídky ve vlhku a chladu. Za týden za dva bude závrt již bez sněhu. Povrch půdy se začne prohřívat, vysychat a druhy se stáhnou za vlhkem a chladem, mnohdy i několik metrů pod povrch. K odtávání sněhu napomáhají i vydatné deště za bouřek. Na vlastní kůži jsme se o tom mohli přesvědčit, když nás odpolední bouřka zastihla na nejvyšším horském hřbetu. Sestup z vysoko položených partií do relativního bezpečí suťového svahu musel být otázkou několika minut. Přívaly deště si následně razily cestu přes zasněžené závrty do nám neznámého podzemí a my jsme si zase razili cestu z dosahu blesků.

Dětské duše dospělých
Při popisování albánských krajů nelze zapomenout na místní obyvatele. V horách jsme se setkávali převážně s pastevci, v obci Lekdush i s dětmi, které zde navštěvují základní školu umístěnou v malém, snadno přehlédnutelném domku. V Albánii jsou si dospělí i děti dost podobní, zejména prostou dětskou duší. Ne, že by o světě nic nevěděli. Jejich přístup je však bezprostřední, dětsky zvídavý, odehrávající se v přítomném okamžiku. Je pro ně rozhodující okamžik, ve kterém s vámi mluví. Právě v této chvíli je třeba vše zjistit, na vše se zeptat, uchopit neznámého cizince jen a jen pro sebe. V mnoha případech je velká škoda, že jazyková bariéra mezi námi je tak velká. Dětské oči malých i velkých to však nikdy neodradilo. Možná by bylo dobré závěrem napsat – Albánie má velkou budoucnost. Staví se tu nové silnice, hotely, čerpací stanice. Mnoho Albánců sní svůj sen o vyspělé Evropě. Možná vidí jen ty pozitivní stránky naší civilizace. V jejich světě žijí lidé ještě hodně v souladu s přírodou. Je třeba jim držet palce, protože cesta k naplnění snů bude ještě dlouhá a sejít z ní je snadné.

Albánie – země vysokých hor
Díky své izolaci v minulosti je Albánie pro středoevropana stále málo známou zemí. Divokost a rozloha albánských pohoří, stejně jako jejich svízelná dostupnost po lokálních prašných komunikacích, budou ještě dlouho napomáhat ke kouzlu opuštěnosti některých částí. Je to bezesporu země velkého přírodního bohatství, kde dominují především hory. Majestátní pohoří jsou páteří celé Albánie a průměrná nadmořská výška tohoto státu je více než 700 metrů. Nejvyšší hora, tyčící se do úctyhodné výšky 2 753 metrů, má název Korabit a nachází se na hranici s Makedonií.