Hledání válečné strategie, vstříc záhubě monarchie

Dodnes takřka s železnou pravidelností slýcháme, kterak se naši utlačovaní předci vyprostili ze jha rakouského žaláře národů a s vlasteneckým nadšením přestoupili pod prapory rodící se republiky. Jak ale vypadala realita c. a k. armády ve skutečnosti a jak české vojáky vnímal jeden z nejvýše postavených císařských generálů?

Zrezavělá branná moc
Rakousko-Uhersko se rovněž na počátku 20. století nechystalo primárně do boje, jak již po léta urputně tvrdí naše publicistika. Jiskry velké evropské války doutnaly po řadě konfliktů po celou druhou polovinu19. století a dosud je převážně tlumila diplomacie. Podle toho též vypadala bojeschopnost císařské armády na počátku 20. století, jež přes svoji věrnost trůnu zaostávala jak ve výcviku, tak ve výzbroji.

Již před vypuknutím války se nečekaně objevila též vnitřní krize vrchního velení. V květnu 1913 totiž došlo na odhalení špióna v osobě plukovníka Alfreda Redla, původně vysokého důstojníka zpravodajské sekce rak.-uh. generálního štábu, toho času šéfa štábu pražského VIII. armádního sboru. Zcela konsternován zůstal sám František Josef: „Tak to jsou ty nové časy! A co ty kreatury, které přinášejí? V našich starých dobách bylo něco takového zcela nemyslitelné!“

Císař poté upustil od tradičního stálého styku se svou armádou a faktické velení předal následníkovi trůnu, arcivévodovi Františku Ferdinandovi. Ten odsoudil způsob Redlova „odstavení“ coby „nekřesťanské barbarství“ a začal připravovat důslednou armádní reformu, než jej v neděli 28. června 1914 zavraždili v Sarajevu.

Hledání válečné strategie
Za vypjaté situace se nehledal excelentní voják vhodný k vedení celé armády právě nejsnadněji. Císař do jejího čela překvapivě vybral dva generály starého ražení; Franze Conrada z Hötzendorfu – šéfa c. a k. generálního štábu, a arcivévodu Friedricha, dosavadního velitele rakouské zeměbrany, nyní jmenovaného armádním vrchním velitelem. Conrad se tak prakticky stal až do konce roku 1917 jediným neúprosným velitelem rak.-uh. polního vojska.

Polní maršál a jeho čeští vojáci
Lze bez ostychu říci, že Češi leželi Conradovi v žaludku již od počátku války. Conrad o „české otázce“ poprvé jednal již na konci roku 1914 s bavorským vyslancem baronem Tucherem. Oba se shodli na tom, že se u českých jednotek a u Čechů vůbec, nacházejí „drastické náznaky“. Čeho se však měly týkat, to již pánové nespecifikovali. Na německé straně narůstaly též obavy z rozmáhajícího se slovanského elementu, na což Conrad odpověděl proklamovanou snahou dovést monarchii k pevnému a všestrannému spojení s Německem. Nechuť polního maršála k Čechům ještě zesílila poté, co se na Rusi a později též v Itálii objevili čs. legionáři.

Ještě jednou, během svého odloučení na tyrolské frontě, projevil Conrad v únoru 1918 svoji neskonalou podezřívavosti k Čechům. Daleko od něj, na východní frontě, kde se v Brestu Litevském sjednávalo příměří (prosinec 1917 – březen 1918), viděl rostoucí české přechody k nepříteli, přičemž tvrdil, že je to u jejich bojových těles na denním pořádku: „Ano tak to bylo, přecházely celé skupiny. I to, že se s Rusy domluvily před bitvou. Okamžité to bylo u Čechů, a jsem přesvědčen, že to nebylo z jejich pouhého strachu. Lobkowitz mi tvrdil, že se tak děje pouze v malé míře a nelze mít za to, že to způsobují české vlivy.“ Paradoxně tak vyznívá skutečnost, že se Conrad po svém odchodu z armády 1. prosince 1918 stal doktorem honoris causa na Karlově univerzitě v Praze.