Bitva u Habrů a dobytí Německého Brodu (09.01.1422)
Zikmund se o neslavném konci křižácké výpravy dozvěděl nejpozději 18. října v moravském Broumově, jehož se krátce předtím zmocnil. Za pomoci Albrechta se rozhodl nejdříve pokořit husitskou Moravu. Lehká uherská jízda nebyla pro hrady a pevnosti vážným nebezpečím, a proto ze Zikmundova příkazu drasticky plenila venkovské statky kališnických pánů z Kunštátu a z Kravař. Nejspíše 22. října nabídl svou kapitulaci hejtman moravského husitského panstva Petr Strážnický. Albrechtovu vojsku se zatím bránil Uherský Ostroh, stejně jako tvrz v Martínkově. Po pětidenním obléhání Albrecht dobyl 26. října Jevišovice.
V odporu vedle Haška z Valdštejna dále pokračovali Boček z Kunštátu a Václav z Kravař (syn Petra Strážnického), jímž se koncem roku podařilo probít do Čech a připojit se k Žižkovu vojsku před Kutnou Horou. Kapitulace Petra Strážného strhla zpátky k Zikmundovi naprostou většinu moravského panstva. Celkem 56 pečetí bylo přivěšeno k pergamenové listině ze 17. listopadu 1421, v níž moravská šlechta uzavřela na pět let válečný spolek (landfrýd) pod záštitou krále Zikmunda. Zikmundova vojska měla podle plánu posílit Hornolužické sbory, které v polovině října plenily městečka a vsi kolem hradů Litic a Žampachu ve východní části Chrudimského kraje. Vzhledem k vysokým nákladům se však hornolužické houfy navrátily do vánoc domů, stejně jako Vratislavští. Zikmundova tažení se tak zúčastnily jen menší oddíly vratislavského biskupa Konráda a opavského knížete Přemka.
Nepřátelský vpád do východních Čech přiměl pražskou radu vyslat část hotovosti k Čáslavi. Před polednem 31. října Pražané stanuli před Kutnou Horou. Ač Jan Hvězda tajnějším konšelům slíbil, že se městu vyhne, část jeho neukázněných bojovníků příkazu neuposlechla. Byly vyloupeny židovské domy a zničeny některé kostely. Následný postoj kutnohorských měšťanů měl neblahý vliv na další vývoj. Po třech týdnech přešlapávání u Čáslavi se Pražané vrátili 25. listopadu přes Hradec Králové do Prahy. Hvězdu k této oklice nepochybně donutily zprávy o dobytí Poličky a vyvraždění jejich obyvatel předsunutými houfy Zikmundovy armády. Uherská jízda si zde i jinde během celého tažení počínala se svou příslovečnou brutalitou. Neúspěch hejtmana Hvězdy vedl k rychlé mobilizaci rady Hradce Králové, ale i orebské šlechty, která se dostavila ve značném počtu.
Není zcela jisté, zda Žižka formálně převzal vrchní velení všech shromážděných husitských vojsk, byť celé tažení nese stopy jeho autority a vojenského génia. Slepý hejtman vytáhl s tábory již 8. prosince, aby obsazením prostoru mezi Kutnou Horou a Čáslaví napravil hrubou chybu Hvězdovu. O den později ho následovali Pražané se svým lidem. Vstup do Kutné Hory se obešel bez incidentů, i když prostá táborská bohoslužba v kostele sv. Jana místní usedlíky pohoršovala. Obavy ze zrádných úkladů horníků byly jedním z důvodů, které Žižku přiměly svést rozhodující bitvu v otevřeném poli. Při manévrech a přesunech se k němu u Čáslavi připojili Viktorin Boček z Kunštátu a Moravani Hašek z Valdštejna spolu s Václavem ze Strážnice.
Jelikož se Zikmundova armáda přibližovala od západu, husité ji vyšli vstříc Kouřimskou branou a zhruba po čtyřech stech metrech zaujali stanoviště na horním svahu návrší. Záplava uherských jezdců, jichž bylo více než deset tisíc, naháněla strach. Silné sbory navíc vyslal vévoda Albrecht, který se však tažení osobně neúčastnil. Husité si tentokrát dodávali odvahy nejen modlitbami, ale i hromadným pasováním nových rytířů ještě před bojem.
Zikmundovi velitelé ve snaze zvýšit údernou sílu útočné sestavy přikázali nahnat proti husitskému šiku velké stádo hovězího dobytka. Mnohem účinnějším se však ukázalo proniknutí do města nechráněnou Kolínskou branou. Zatímco na hlavním bojišti husité odráželi jeden útok za druhým, horníci za jejich zády dokonali dlouho připravované dílo zrady. Kutnohorští špióni dodávali Zikmundovi tajné informace již v červenci, teprve však počátkem října spiknutí nabylo organizované povahy. Pražská správa se nechala ukolébat zdánlivou loajalitou měšťanů, mezi nimiž měli naprostou převahu němečtí katolíci.
Postavení husitského vojska rázem pozbylo předpokládaných výhod. Odříznutí zásobovací základny předem vyloučilo zdržovací boj v obležení ze všech stran, a proto Žižka vsadil vše na jednu kartu. V pondělí 22. prosince ještě před rozedněním dělostřelbou prolomil jeden úsek a mistrně provedeným výpadem pronikl na severní úpatí Kaňku, kde snad mínil svést konečnou bitvu. Zmatený a nočními přesuny unavený nepřítel neměl chuť husity pronásledovat, takže Žižka dal příkaz k pochodu a bez větší úhony pak vojsko odvedl z nebezpečné oblasti.
V Kutné Hoře si spokojení dobyvatelé vyložili ústup jako porážku, z níž se husité dlouhou dobu nevzpamatují. Zikmund proto před vánočními svátky tažení přerušil a uherským sborům povolil, aby si před mrazy vyhledaly úkryty v širokém okolí. Jeho bezstarostnost šla tak daleko, že se ani nezajímal, zda se husité připravují k odvetě. Tím větší byl jeho úlek, když se 6. ledna 1422 silné vojsko pražanů a táborů objevilo v Nebovidech nedaleko Kutné Hory. Vzhledem k rozptýleným jednotkám král již na účinnou obranu nemohl pomýšlet, a proto dal přednost okamžitému ústupu. V noci z 6. na 7. ledna prchající žoldnéři město zapálili, zatímco husitští bojovníci je proti svému zvyku začali hasit. Šetrná prozíravost vůči stříbrné pokladnici země získala svrchu nad mstivou odvetou.
Jakmile to situace ve městě dovolila, Žižka se vydal za nepřítelem a po dvou dnech ho dostihl u Haber na půl cesty k Německému brodu. Zikmundovo vojsko se připravovalo k obraně, ukázalo však husitům záda dříve, než se přiblížili na dostřel. V panickém ústupu zahynuly stovky žoldnéřů při přechodu Sázavy, opozdilé skupiny byly pobity postupujícími tábory a pražany. Všude po cestě k Německému Brodu husité sbírali obrovskou kořist všeho druhu. Část velitelů se uvolila hájit město, aby králi kryla ústup.
Devátého ledna po ranních bohoslužbách Žižka prudce zaútočil na město. Celodenním houževnatým odporem obránci splnili svůj úkol. Během vyjednávání o kapitulaci, k němuž došlo 10. ledna ráno, porušila část útočníků válečné konvence a rozbořeným úsekem hradeb pronikla do města. Stalo se tak proti vůli slepého vojevůdce. Nashromážděnou zášť vůči Zikmundově soldatesce a kutnohorským vrahům husitů si vítězné vojsko mimo jiné vybilo i na mužském obyvatelstvu Brodu, který po dlouhé měsíce zůstal opuštěným spáleništěm. Hlavní viník Zikmund stačil opět uprchnout, série těžkých porážek mu však jednou provždy vzala odvahu pustit se na válečném poli znovu do křížku s nepoddajnou zemí. Den po vítězství husité vzdali díky Bohu a nejstatečnější ze svých bojovníků pasovali na rytíře pod dobytými korouhvemi.
