311. československá bombardovací peruť

311. československá bombardovací peruť

Písmena perutě: KX, PP
Datum a místo založení: července 1940, Honington
Rozpuštění: 15. 2. 1946, Plzeň, Havlíčkův Brod, Československo

Po ukončení operační činnosti se peruť podílela na repatriaci Čechoslováků do vlasti. Ta startovala z letišť Manston, Pershore a Blackbush.

Velitelé 311. čs. bombardovací perutě

W/Cdr Karel TOMAN − MAREŠ, DFC, W/Cdr John GRIFFITHS, DFC (British/britský spoluvelitel), W/Cdr William S. P. SIMMONDS (British/britský spoluvelitel), W/Cdr Josef SCHEJBAL, W/Cdr Josef OCELKA, DFC, W/Cdr Josef ŠNAJDR, DFC, W/Cdr Jindřich BREICETL, DFC, W/Cdr Vladimír NEDVĚD, MBE, DFC, W/Cdr Josef ŠEJBL, DFC, 
W/Cdr Jan KOSTOHRYZ, DSO

311. čs. bombardovací peruť používala letouny wellington a liberator.

Její první operační let se uskutečnil 10. září 1940, cílem bylo seřaďovací nádraží v Bruselu.

V roce 1942 byla kvůli ztrátám a chybějícím zálohám přeřazena od Bomber Command k Coastal Command.

V průběhu služby vykonala peruť 3 140 operačních letů o celkové délce téměř 27 000 operačních hodin. Padlo nebo se stalo nezvěstnými 246 členů létajícího personálu. Palubní střelci sestřelili osm letadel jistě, sedm pravděpodobně a patnáct jich poškodili. Její posádky potopily dvě ponorky jistě, tři pravděpodobně a čtyři byly poškozeny tak, že se pravděpodobně mohly potopit.

Nejčastějším cílem 311. čs. bombardovací perutě v rámci Bomber Command byly Brémy a Kolín nad Rýnem, na které tato peruť útočila sedmnáctkrát.

Největším úspěchem perutě bylo potopení blockaderunneru Alsterufer, který převážel z Japonska do Německa přes 300 tun vzácného wolframu. Letci této perutě úspěšně útočili i na blockaderunner Himalaya, který poškodili, stejně tak na křižník Prinz Eugen, který byl rovněž pravděpodobně zasažen.

Nejvíce operačních hodin u Bomber Comand nalétal pilot W/Cdr Josef Ocelka, DFC, a to 224,5 při čtyřiačtyřiceti operačních letech.

V rámci Coastal Command nalétal nejvíce hodin radiotelegrafista F/Lt Miroslav Vild, DFC, a to 1 178 hodin a 32 minut při sto dvou operačních letech. (A k tomu ještě čtyři operační lety v délce 18 hodin a 32 minut v rámci Bomber Command.).

Po skončení druhé světové války v Evropě se její příslušníci podíleli na repatriaci Čechoslováků z Velké Británie domů do vlasti. V Československu byl personál perutě přidělen k Leteckému dopravnímu pluku a k 6. letecké divizi, kterou tvořily Letecký pluk 24, dislokovaný na letiště Plzeň – Bory, nesoucí od 3. března 1948 čestný název „Biskajský“ a Letecký pluk 25, dislokovaný na letišti v Havlíčkově Brodě, nesoucí od 3. března 1948 čestný název „Atlantický“.

311. čs. bombardovací peruť se také podílela na operacích Fuller – snaha o zamezení úniku německé flotile kanálem La Manche, Millenium (útocích kolem 1 000 letadel na jeden cíl), Overlord (operace Cork) – ochrana kanálu La Manche proti německým ponorkám a útočila i na cíle v Itálii.

Letecký pohled na první základnu 311. čs. bombardovací perutě Honington. Archiv Pavla Simeta.

Záznam v deníku 311. squadrony. Telegram Mezinárodního červeného kříže citující oficiální německou informaci, že letadlo s Sgt Karlem Klimtem, Sgt Ottou Jirsákem, P/O Hubertem Jaroškem, P/O Bohumilem Landou bylo sestřeleno 16. října 1940 v okrese Bsterwyk. Zmínění jsou pohřbeni v Bstwerwyku. Žádné další zprávy o seržantech Novotném a Šestákovi. …“ Ve skutečnosti byl wellington KX-T sestřelen nad Zuider See. Vyskočit se podařilo pouze Emanuelu Novotnému a Augustinu Šestákovi, kteří skončili v zajetí. Ostatní byli pohřbeni na hlavním hřbitově v Oosterwolde, Oldebroek. Archiv Petry Tonder.

East Wretham, druhá základna 311. čs. bombardovací perutě. Rok 1941. 1. VALACH Karel, 2. HORÁK Josef, 3. KONŠTACKÝ Vilém, 4.FILLER Josef, 5. ANDERLE Leo, 6. VNOUČEK Jindřich, 7. ČTVRTLÍK Miroslav, 8. BERNÁT Josef, 9. SLÁNSKÝ Vladimír, 10. BREITCETL Jindřich, 11. KIRCHSTEIN Alois, 12. KOŠEK Ludvík, 13. ROZUM Alois, 14. ŠTUDENT Václav, 15. KORDA Václav, 16. ZAPLETAL Milan, 17. NEDVĚD Vladimír, 18. JEDOUNEK Arnošt, 19. BEČVÁŘ Karel, 20. ŠNAJDR Josef, 21. PROCHÁZKA Bedřich, 22. RADINA František, 23. MACHÁLEK František, 24. FENCL František, 25. DOSTÁL Hugo? 26. DOKTOR Jaroslav, 27. DOUBRAVA Josef?, 28. JAKŠ Vilém. Archiv Tomáše Jambora.

Záznam z deníku 311. čs. bombardovací perutě. Přepis dopisu navigátora Emila Bušiny ze zajateckého tábora. „Drahá Myr, zdravím Tebe a Joyce. Prosím, pošli mi mé služební kalhoty, lodičku, košile a spodky, ručník, svetr, boty, prosím, pošli tyto věci pro mé přátele Franka a Ernsta. Doufám, že se po válce uvidíme.“ Emil Bušina se stal válečným zajatcem poté, co jeho letoun přistál při návratu z náletu na Boulogne omylem na okupovaném letišti. Radiotelegrafistou v této posádce byl Arnošt Valenta, jediný československý letec, který se nevrátil ze zajetí – byl zavražděn gestapem. Jeho profil najdete v jiné části této výstavy. Předpokládám, že oním Ernstem, pro které si Emil Bušina žádá oblečení, je právě Arnošt Valenta. Frankem může být František Cigoš, pilot Bušinova letounu. Archiv Petry Tonder.

Zbrojíři perutě. Archiv Tomáše Jambora.

16. říjen 1940, East Wretham. Zleva doprava: Augustin Šesták, Jan Plzák, Karel Klimt (KIA, 16. října 1940), Karel Valach (KIA 23. června 1941). Archiv Jaroslavy Rozumové.

Vladimír Nedvěd, nejmladší velitel 311. čs. bombardovací perutě. Za pokus zachránit spolubojovníka obdržel Řád britského impéria (The Most Excellent Order of the British Empire – MBE). Takto vzpomíná na havárii svého letounu z noci z 16. na 17. prosince 1940 po startu k útoku na Mannheim: „…unikl jsem z ohnivé klece roztříštěného letadla…vzpomněl jsem si na Jardu Toula v zadní části…zadní střelecká věž byla otočena do boku, ale byla zavřená…našel jsem Jardu Toula schouleného za kulomety…“Jardo, musíš rychle ven, celá mašina hoří“…snažil jsem se ho nadzvednout. Nešlo to. …celý předek letadla byl v jednom plameni…zbývaly asi ještě čtyři metry. Uděšen touto vzdáleností… vědom si toho, co Jardu čeká…jsem se znovu…chopil jeho kombinézy…nadzvedli jsme společnými silami jeho tělo…dále to však nešlo. Oheň se stále přibližoval a tu náhle – ohromný výbuch.

Teprve nyní jsem si uvědomil, že v letadle jsou pumy…požár se nebezpečně přibližoval…Jarda měl obě nohy přiražené pod sedačkou a celá váha ocasu ležela na nich. Pochopil jsem, že celou záď nezvednu…věděl jsem, co ho čeká…uhořet zaživa. Nový otřásající výbuch, oslnivě bílé plameny hořícího aluminia se mísily s ohnivými jazyky olejové pumy…Naklonil jsem se k Jardovi. “Nemohu uvolnit nohy,“ řekl jsem mu, …”Prosím tě…zůstaň u mne,” pravil tiše. Byl již zcela při plném vědomí, nikde nezraněn, pouze na svých nohou. Zůstal jsem s ním u věže. “Mám v kapse revolver – zastřel mě”. To byla jeho poslední slova ke mně. Nastávalo nejtěžší rozhodnutí mého života. Co dělat? …hledal jsem v kapsách zbraň, ale nenašel…třetí puma explodovala. Tlak vzduchu mne uchopil…odletěl jsem asi pět metrů…“ Jaromír Toul byl posléze vyproštěn, ale zemřel na popáleniny. 

Vladimír Nedvěd, MBE po komunistickém převratu unesl letadlo ČSA a uletěl do exilu. Do roku 1955 působil opět v RAF.

Po návratu z náletu. Archiv Tomáše Jambora.

Nákres útoku na blockaderunner Alsterufer, provedený kapitánem letounu, který ho potopil, Oldřichem Doležalem. Archiv Toma Doležala.

Památník československým letcům, Tain. Tain & District Museum

Eduard Šimon, palubní střelec, Charles Pickard, styčný důstojník u této perutě, Karel Bečvář, navigátor, a Josef Ocelka, třetí velitel této jednotky. Archiv Pavla Vančaty.